Antonín Rejcha znovunalezený (8/9)
Antonín Rejcha: Practische Beispiele, ein Beitrag zur Geistes Cultur des Tonsetzers und desjenigen, der sich durch den Vortrag auf dem Piano-Forte auszeichnen will, als auch zur Erweiterung beider Künste, begleitet mit philosophisch-practischen Anmerkungen. Autografní rukopis (ca 1798), titulní strana. Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. MS-2496 (© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)
Vliv Antonína Rejchy v roli učitele několika generací hudebních skladatelů se dá téměř přirovnat k pedagogickému významu Jana Amose Komenského na poli obecné didaktiky a didaktiky jazyků. Jeho vliv můžeme popsat v několika rovinách, a to v souvislosti s jeho přímou výukou, dále prostřednictvím svých hudebně-teoretických prací a konečně nepřímo, díky všeobecnému rozšíření Rejchových učebnic.
Budova konzervatoře v letech 1795–1911, rue Bergère (© photo Andreas Praefcke).
Výuce hudby a hudební kompozice se Rejcha začal věnovat již během svého pobytu v Hamburku (1794–1799). Původně existenční nutnost jej natolik zaujala, že postupně upustil od dráhy výkonného hudebníka a věnoval se čím dál intenzivněji svým soukromým žákům a vlastnímu komponování. Když v letech 1802–1808 pobýval ve Vídni, pokračoval kromě vlastního studia také v soukromé výuce. Nejvýznamnější období jeho učitelské kariéry však přišlo až s jeho usídlením v Paříži. Jeho věhlas pedagoga mu po deseti letech soukromého vyučování přinesl nabídku profesury na Pařížské konzervatoři. Zde byl od roku 1818 profesorem kontrapunktu a fugy a vyučoval zřejmě i harmonii. Za těmito obory se skrývala podstatná část několikaletého vzdělání budoucích hudebních skladatelů. Mezi jeho žáky nejen zde patřili například Hector Berlioz, Charles Gounod, George Onslow, Ferenc Liszt, nebo také César Franck, který si smrt svého učitele zaznamenal do pracovního sešitu.
César Franck: Écriture et principes de Mr A. Reicha professeur au Conservatoire de Paris. Autografní zápisky A. Rejchy a C. Francka (1835–1836), s. 20 a 21.
Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. MS-1831 (© Bibliothèque nationale de France).
Rejchovo pedagogické působení je úzce spjato s jeho hudebně-teoretickými spisy. Jejich psaní se věnoval zřejmě již v Hamburku (úvahy o novém pojetí fugy), dále pak během pobytu ve Vídni a konečně v Paříži. Až z tohoto posledního období pocházejí ucelené učebnice, které byly za Rejchova života vydány tiskem.
Antonín Rejcha: Traité de mélodie. Paris: l’auteur (1814), titulní strana, s. 38 ukázka Mozartova duetta. Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. VM8-783
(© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)
Wolfgang Amadeus Mozart: La Clemenza di Tito (Vídeň/Praha, 1791), duetto Servilia, Annio: Ah perdona il primo affetto.
(E. Mathis, soprán: Servilia; M. Schiml, soprán: Annio; Dresdner Staatskapelle, dir. Karl Böhm, 1978)
V roce 1814 vyšlo Pojednání o melodii (Traité de mélodie), které se stalo první široce známou celistvou učebnicí o správné struktuře melodie a kompoziční práci s ní. Rok po Rejchově nástupu na Pařížskou konzervatoř bylo vydáno Pojednání o harmonii (Cours de composition musicale ou Traité complet et raisonné d’harmonie pratique, 1819) a bylo schváleno za oficiální učebnici tohoto předmětu.
Antonín Rejcha: Traité de haute composition musicale. Vol. I. Paris: Zetter (1825), titulní strana, Chœur dialogué par les instrumens à vent (s. 74–79). Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. VM8-777 (1). (© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)
Antonín Rejcha: Chœur dialogué par les instruments à vent — Je letím s tebou k oblakům. (Pražský filharmonický sbor; Pražský komorní orchestr, dir. L. Mátl, 1988)
Vrcholem jeho učebnic pro budoucí skladatele bylo obsáhlé dvousvazkové Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale, 1825), v němž se věnuje zejména práci s kontrapunktem a fugou. V posledním vydaném spise Umění operního skladatele (Art du compositeur dramatique, 1833) se zaměřil na podobu francouzské opery v kontrastu k italské opeře a dává návody, jak správně zacházet s přízvukem v jazyce a v hudbě.
Antonín Rejcha: Art du compositeur dramatique. Paris: Farrenc (1833), titulní strana. Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. VM8-1354 (1).
(©gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)
Didaktická kvalita učebnic přibližujících učební látku aktuálnímu studentovi aniž by ho zatěžovaly znalostmi již mrtvých kompozičních postupů, přispěla k všeobecné oblibě Rejchových spisů. K jejich rozšíření pomohla i brzká vydání překladů. Carl Czerny připravil dvojjazyčné francouzsko-německé vydání všech spisů v rámci dvou celků, společného vydání prvních tří spisů (4 sv., 1832–1835) a samostatného překladu Umění operního skladatele (1835). Pojednání o harmonii bylo přeloženo záhy také do italštiny (1838). Počet Rejchových žáků se tak rozšířil i o ty nepřímé, studující z jeho spisů. Mezi ně lze zařadit i Bedřicha Smetanu, kterého Joseph Proksch podle Rejchových spisů vyučoval.
Oznámení o jmenování Rejchy členem Francouzského institutu. Le Ménestrel: Journal de musique, 31. 5. 1835. Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. FOL-VM-258 (©gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)
S Rejchovým pedagogickým působením a jeho tvorbou souviselo několik uznání, která mu byla za života udělena. V roce 1829 mu bylo přiznáno francouzské občanství, o dva roky později byl honorován Řádem čestné legie (1831). V roce 1835 se mu dostalo pocty nejvyšší – byl jmenován členem Akademie krásných umění (l’Institut de France). Toto ocenění získal jako jeden z mála hudebníků a zcela výjimečné bylo pro hudebníka českého původu. Dalšími českými rodáky, kteří se stali členy Akademie, byli malíř Václav Brožík (1896) a až v roce 2018 baletní mistr a choreograf Jiří Kylián.
REICHA, Antoine. Écrits inédits et oubliés. Volume 1, Autobiographie, articles et premiers écrits théoriques / Unbekannte und unveröffentlichte Schriften. Bd. 1, Autobiographie, unbekannte und frühe theoretische Schriften (H. Audéon, A. Ramaut, H. Schneider, éds.). Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2011. Musikwissenschaftliche Publikationen. ISBN 978-3-487-14627-0.
REICHA, Antoine. Écrits inédits et oubliés. Volume 2,1, Écrits théoriques et exemples pratiques / Unbekannte und unveröffentlichte Schriften. Bd. 2,1, Theoretische Schriften und praktische Beispiele (H. Audéon, H. Schneider, A. Ramaut, éds.). Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2013. Musikwissenschaftliche Publikationen. ISBN 978-3-487-14659-1.
REICHA, Antoine. Écrits inédits et oubliés. Volume 2,2, 24 compositions pour piano / Unbekannte und unveröffentlichte Schriften. Bd. 2,2, 24 Kompositionen für Klavier (H. Audéon, H. Schneider, A. Ramaut, éds.). Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2013. Musikwissenschaftliche Publikationen. ISBN 978-3-487-15057-4.
REICHA, Antoine. Écrits inédits et oubliés. Volume 2,3, Supplément: Exemples du traité viennois Art de l'harmonie pratique / Unbekannte und unveröffentlichte Schriften. Band 2,3, Supplement: Beispiele des Wiener Traktats Kunst der practischen Harmonie. (H. Audéon, H. Schneider, éds.). Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2015. Musikwissenschaftliche Publikationen. ISBN 978-3-487-15276-9.
Pojednání o melodii je první učebnicí, kterou Antonín Rejcha sepsal a vydal v Paříži roku 1814. Ačkoli melodie náleží k neodmyslitelným složkám hudebního umění, ve své době Rejchův spis představoval ojedinělou práci na takové téma.
Učebnice hudební kompozice, neboli úplné a odůvodněné pojednání o praktické harmonii (Cours de composition musicale ou traité complet et raisonné d´harmonie pratique) patřila v hudební kariéře Antonína Rejchy mezi nejvýznamnější přelomové milníky. Počínaje rokem 1818 se stal pedagogem pařížské konzervatoře a učebnice harmonie vyšla následujícího roku.
REJCHA, Antonín. Pojednání o kontrapunktu (R. Dykast, ed.). Vydání první. Praha: Togga, 2016, 889 s. Musica viva. ISBN 978-80-7476-104-1.
Antologie představuje první české překlady z teoretických spisu hudebního skladatele Antonina Rejchy, pražského rodáka, které vznikaly v druhé polovině jeho života během druhého pařížského pobytu v letech 1808 až 1836.