Antonín Rejcha znovunalezený (5/9)

Rejcha
a opera

Jules Arnout: Académie impériale de musique, Théâtre de l’Opéra (1860), výjev z představení Roberta ďábla od Giacoma Meyerbeera. Bibliothèque nationale de France, Bibliothèque-Musée de l’Opéra, sign. ESTAMPES SCENES Robert le Diable (5)
(© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)

Stejně jako všichni současníci, i Rejcha se pokusil několikrát uspět v nejprestižnějším žánru své doby, v opeře. Přesto oč větším se Antonín Rejcha stal hudebním teoretikem, pedagogem a autorem instrumentálních děl, o to složitější byl osud jeho operní tvorby. Jak píše ve svém životopise „k napsání opery není třeba dobrého nebo dokonce vynikajícího skladatele, je třeba mít dobrý text“ a na tom zřejmě ztroskotala většina Rejchových pokusů v tomto směru. Sám hodnotí úspěšnost operního skladatele tak, že „napsat vynikající hudbu a dosáhnout úspěchu jsou dvě zcela odlišné věci.“ 

Antonín Rejcha: Gusman. Autografní partitura (kolem 1816), úvod předehry a úryvek z dua Gusmana a Pédrilla. Bibliothèque nationale de France, département de la Musique, sign. MS-12017 (© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France) 

Poprvé se Rejcha pustil do skládání oper v Hamburku, městě proslaveném dlouhou operní tradicí. Jeho prvotina Poustevník na Formóze (Der Eremit auf Formentera) se nedochovala a ani nebyla nikdy provedena. Druhé dílo, ve formě komické opery, tedy s mluvenými dialogy, nese název Obaldi aneb Francouzi v Egyptě (Obaldi ou les Français en Égypte, 2 akty, 1798). Námětem z křižáckých válek velmi zapadalo do aktuálního dobývání Egypta Bonapartovou armádou. S vidinou jeho uvedení odjel Rejcha v roce 1799 z Hamburku do Paříže. Tamní divadla Théâtre Favart a Théâtre Feydeau však odmítla operu bez přepracování libreta uvést, provedena nebyla ani následující tříaktová komická opera L’Ouragan (ca 1800).  

Krátká návštěva Paříže Rejchu od opery ale definitivně neodradila a věnoval se jí i ve Vídni. Oslavil zde úspěch u císařského dvora dvouaktovou operou na italské libreto Argene, regina di Granata složenou na objednávku samotné manželky císaře Františka I., která v opeře i zpívala hlavní postavu.  

Antonín Rejcha: Argene. Regina di Granata (Vídeň, 1803–1805).
(K. Kněžíková, M. Šrůmová, soprán; J. Březina, tenor; Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, dir. V. Spurný, záznam z příprav novodobé premiéry 2013)

Ze všech deseti Rejchových dokončených operních děl se veřejného uvedení dočkaly pouze tři, všechny během jeho druhého pařížského pobytu. Rejcha složil převážnou část komické opery Cagliostro (1810, ve spolupráci s Victorem Dourlenem), s výslednou podobou po úpravách během zkoušek byl však velmi nespokojen, dílo propadlo. Podobný osud měly i jeho dvě velké opery Natalie ou la famille russe (1816) a Sapho (1822), obě uvedené jen s několika reprízami v pařížské královské opeře. Sám Rejcha si nejvíce cenil Sapho a opery Philoctète, která nikdy uvedena nebyla. Toužil vydat jejich partitury bez škrtů, které utrpěla Sapho. Jeho přání dosud vyslyšeno nebylo. 

Pierre-Luc-Charles Cicéri: Sapho, návrh scény zřejmě k 1. aktu (1822), dvě verze návrhu. Bibliothèque nationale de France, Bibliothèque-Musée de l’Opéra, sign. ESQ CICERI-90 a ESQ CICERI-91 (© gallica.bnf.fr / Bibliothèque nationale de France)

Antonín Rejcha: Sapho (Paříž, 1822), árie Sapho “Lyre fidèle”, 2. akt. (Jitka Pavlová, soprán; Státní filharmonie Brno, dir. František Jílek, 1987) 

Další Rejchovy opery zůstaly nedokončené. Jednou z nich je Hercule au mont Oëta, tragédie lyrique, kterou její autor Antoine-François Le Bailly předložil porotě Théâtre des Arts v prosinci 1800. Rejcha z ní zhudebnil pouze první sbor, zřejmě z důvodu zamítnutí libreta v divadle. Existence tohoto Rejchova díla byla zcela neznámá až do roku 2019, kdy bylo objeveno ve sbírkách Francouzské národní knihovny. Naproti tomu opera Télémaque, kterou Rejcha ve své autobiografii sám zmiňuje, je zřejmě skutečně ztracena. 

I přes neúspěch svých scénických děl se teorií kompozice oper detailně zabýval ve svém posledním spise (L’Art du compositeur dramatique, 1833), v němž použil množství čísel ze svých děl jako vzorové příklady a ovlivnil tak další generace skladatelů.

DALŠÍ ČÁST

Vídeňská léta

 © Moravská zemská knihovna v Brně
© Bibliothèque nationale de France